Kojení je přirozené a normální, kdekoliv

Pár dní přemýšlím, jestli se do psaní článku ohledně kojení na veřejnosti, které vzbudilo mediální poprask začátkem měsíce, vůbec pustit, ale nakonec jdu do toho. Asi to neminulo ani Vás, kdo nyní čtete tyto řádky, ale ve zkratce, o co šlo. Maminka se svojí roční dcerou potřebovala něco vyřídit v bance a během čekání začala svoji dceru kojit. Podle jejích slov nenápadně, dokonce skrytá za kočárkem. Toto stačilo popudit zaměstnance ochranky, který ji požádal o zahalení a opuštění pobočky.

Musím říct, že jako laktační poradkyně se nad tímto tématem občas zamýšlím, ale nikdy jsem si nemyslela, že je to téma v naší společnosti tak palčivé. Věděla jsem, že některým (vždy jsem si myslela, že prudérním a poněkud zakomplexovaným) lidem pohled na kojení může vadit, ale vlna nenávistných komentářů a hlavně poměrně široce rozšířený názor, že kojení je něco, co úplně tak automaticky a samozřejmě a v jakékoliv podobě a bez svolení na veřejnost prostě nepatří, protože by mohlo jiné spoluobčany obtěžovat, mě překvapily.

Zdroj: Facebook – Miro Semecky

Šok, pro mě to byl doslova šok. Nejednalo se jen o hejtry v internetových diskuzích, ale do určité míry nesouhlas s kojením mimo domov a mimo kojící koutek projevili i mně známí a blízcí lidé. Uvědomila jsem si, jak vlastně zaryté toto téma a tato nepřejícnost v naší společnosti je a možná i jaké štěstí jsem měla, že mě za celou dobu žádný nevstřícný komentář osobně nepotkal.

Kojím již mnoho let, mám dvě děti, a první dny, týdny a měsíce jejich života jsem kojila velmi často. Kojila jsem na nejrůznějších místech, a kdo mě zná, je mu jasné, že opravdu ne proto, že bych potřebovala exhibovat a veřejnosti ukazovat svoje prsa (velmi častý názor v komentářích ohledně kojení na veřejnosti). Kojila jsem doma, v dopravních prostředcích, v obchodech, při osobních schůzkách, na koupališti, na hřišti, v restauraci, u lékaře, v nemocnici, v parku, v muzeu, v kostele, na koncertě, na pláži i při výzkumu v pralese, na přednáškách více i méně veřejných, na konferencích a velmi pravděpodobně i v bance 🙂 . Není to kompletní výčet, jen se snažím ukázat, že jsem se jako novopečená matka nechtěla (a ani nemohla – lékař, schůzky, dopravní prostředky) vzdát společenského života (samozřejmě s ohledem na miminko) a díky kojení jsem tak mohla miminko brát sebou a vědět, že mléko mám vždy připravené a budu moct miminko v mžiku utišit a nasytit – jídlem i poskytnutím blízkosti a kontaktu.

Nakojit se dá i v australském senátu. Zdroj: Reuters

Kromě toho, že kojení je ta nejlepší výživa, kterou dítěti maminka může dát, není to totiž jen o jídle. O tom, jaký zázrak kojení je a co všechno dítěti i matce poskytuje jsem se rozepsala v članku Kojení jako zázrak přírody. Pro mě je ale také velmi důležité, že při kojení má maminka mléko ve správném složení, teplotě a množství kdykoliv k dispozici a odpadá tak složitá příprava jako v případě mléka umělého nebo jiných potravin v případě starších dětí. To je pro mě obrovská výhoda a vždy svým klientkám zdůrazňuji, jak je kojení vlastně pohodlné a jak stojí za to překonat případné počáteční nesnáze, protože to pohodlí a svoboda, které díky kojení později získáte, jsou prostě výrazný benefit. Můžete jít kamkoliv a víte, že mléko pro své děťátko máte vždy při sobě. Kojení významně ulehčuje život.

A ejhle. Z reakcí společnosti na veřejné kojení vyplývá, že to vlastně úplně tak neplatí? Mléko sice máte při sobě, ale vlastně nesmíte ho jen tak použít, protože by to možná někoho mohlo obtěžovat, pokud by se zrovna nacházel na stejném místě jako Vy. Mnohem akceptovanější se naopak jeví podání láhve s mlékem či čajem nebo zaplácnutí dítěte křupkou či přesnídávkou. A to mi přijde přinejmenším zvláštní.

Co vlastně lidem na kojení vadí?

Prsa jako symbol sexuality vs. mateřství

Karikatura David Horsey, LA Times a Seattle Times

Nejčastěji se ozývají námitky, že žena by měla brát ohledy na okolí a na veřejnosti nekojit. Pokud kojící žena chce, aby na ni byly brány ohledy, musí je brát i ona. Ale jaké ohledy a v čem by měla brát? Ona chce jen nakojit své dítě, nepotřebuje u toho na nikoho mluvit, nikoho žádat, aby opustil kvůli ní prostor, dokonce ani, aby se koukal jinam, případně ji s něčím pomohl nebo jí dítě podržel apod. Ona od okolí nic nechce, ona jen kojí. Zatímco okolí (ti, kteří se ozvali, že jim to vadí) namítá, že oni se na ženu nechtějí koukat. Ale vždyť nemusí. Když má někdo fialové vlasy nebo tlusté chlupaté nohy, také se na něj nemusíme koukat ani ho kvůli tomu nevykážeme. Proč bychom tedy měli vykázat kojící ženu nebo ji žádat, aby se zahalila (při kojení je toho obvykle vidět méně než ve výstřihu)? Myslím si, že naše společnost je velmi otevřená k zobrazování ženských ňader jako sexuálního symbolu. Prsa jsou běžně k vidění na obrázcích v reklamách, v časopisech. I na ulici se za ženou s velkým výstřihem maximálně někdo mlsně otočí. Ale že by ji komentoval slovy, že je to nechutné, měla by se zahalit, případně opustit prostor? To se nestává.

Proč jsou potom kojící ženy terčem slovních mnohdy velmi nenávistných útoků a někdy i vyzývány k tomu, aby na veřejnosti nekojily?

Kojení dítěte vs. vyměšování, případně soulož

Ještě překvapivější pro mě bylo srovnávání kojení a vyměšování – „přece se také nevymočím a nevykadím v bance“, rozsekal to pán, který psal, že to chápe, že bych si taky “rád podrbal ptáka kdekoliv“, případně jiné tělesné projevy, o kterých pisatelé tvrdí, že jsou přece taky přirozené. To ano, ale proč je napadá přirovnávat kojení dítěte k potřebě vylučování dospělého? Podobně scestné mi přijde srovnání kojení se souloží. Ne všechno, co je lidskému tělu přirozené se nutně musí odehrávat na veřejnosti, to přece zastánci kojení netvrdí. Jen tvrdíme, že kojení je přirozené v různých časech a také na různých místech. I kdyby matka chtěla nechat dítě plakat a trávit několik minut či desítek minut odebráním se do soukromí, mnohdy ani nemůže, protože má i jiné povinnosti, které zrovna musí splnit, a nakojení dítěte je tak to nejvhodnější, co může udělat.

Kojení vs. potravina

Foto: Profimedia

Neméně zajímavé jsou úvahy, že přece zejména dítě starší než pár měsíců už místo kojení z prsu může dostat odstříkané mléko z lahvičky! nebo nějakou jinou potravinu – přesnídávku, křupku, banán. Nevím, za jakého důvodu je jídlo na veřejnosti přijímáno s větší tolerancí než kojení. V restauraci, když se člověk bude dívat přítomným do úst, jak koušou, polykají, mlaskají, jídlo se jim lepí na vousy, je to akceptovatelné, ale kojící se miminko při obědě – „to snad matka nemyslí vážně, nebere ohledy na okolí“. Nevím, nerozumím tomuto postoji.

Vraťme se k případu v bance. Bylo by ve frontě přijatelnější, aby maminka vytáhla přesnídávku? Nehledě na to, že když se roční dítě chce kojit, většinou přesnídávka ten účel nesplní, ale i tak, bylo by krmení ročního kojence/batolete přesnídávkou v bance přijatelnější než kojení? Já předpokládám, že dítě i matka by byly celé upatlané a možná by to přítomné pobouřilo mnohem více.

Jaké je skryté pozadí problému?

Osobně si myslím, že problém leží někde jinde. Objektivně, kojící matka nikoho neobtěžuje – obnažení prsou a přiložení dítěte není žádný osobní útok na kohokoliv v okolí. Není to ani forma exhibice. Pokud se chce žena ukazovat a vystavovat svoje prsa, může tu udělat i bez dítěte v průhledném tričku a nikdo neřekne ani popel.

Kojení je většinou nejrychlejší a nejúčinnější způsob, jak dítě utišit. Dovedu si představit, že okolí obtěžuje vřískající dítě, proč se potom ale zlobit na matku, že ho nakojí bez odkladu a v místě, kde se zrovna nachází? Pokud by to neudělala, dítě by pravděpodobně plakalo či křičelo dál a hlasitěji. Kojení oproti tomu není hlasité, polykající dítě opravdu nikoho nemůže rušit. Kojení ani nesmrdí (jako vylučování či konzumace syrečku), ale nikoho neznečistí (na rozdíl třeba od té přesnídávky nebo rozpatlaného banánu či rozlitého čaje).

Domnívám se, že neochota určité části české veřejnosti akceptovat kojení na veřejnosti leží někde jinde, jak to popsala Michala Nová.

„Všechny tyto komentáře a jim podobné jsou typickými reakcemi těch z nás, kteří v sobě neseme niterná emocionální zranění spojená s kojením a krmením, které jsme prožili ve svém vlastním životě v kojeneckém věku a nebo později po narození našich vlastních dětí.

Setkání s kojením v nás toto zranění znovu aktivuje a vyvolává často nekontrolovatelné záchvaty vzteku, pobouření, odporu a hnusu přímo úměrné tomu, jak hluboko nás naše vlastní trauma zasáhlo.

My všichni jsme do jisté míry ovlivněni celospolečenským klimatem, ve kterém jsme se narodili a vyrůstali. Společenskými normami, které určují, co je přijatelné a co už je za hranou. Je třeba vnímat, že většina z nás si v sobě stále ještě nese hluboce zakořeněné totalitní praktiky, které jsou v přímém protikladu s naší biologicky podmíněnou přirozeností. Málokdo uzdravil své separační trauma, ten hluboký všeprostupující smutek a pocit osamění, neadekvátnosti, nepatřičnosti, nepochopení, nepřijetí, které v nás zanechalo brzké oddělení od rodičů, kteří museli budovat socialismus pro lepší zítřky. 

Příběh z banky je tedy ze všeho nejvíc příběhem člověka, který možná nikdy nepoznal, jaké to je, když milující máma reaguje na jeho potřeby a který ani neví, že v hlubinách jeho duše pořád dál žije to malé zraněné dítě, které ze všeho nejvíc potřebuje něhu a pohlazení, pochopení a přijetí. A že tohle malé dítě by potřebovalo, aby ho máma přivinula na svou hruď a nakojila ho do sytosti. Aby mohl být spo-kojený a pokojný místo aby byl vzteklý a nedůtklivý.

Když se nám samotným nepodařilo kojení a nedokázaly jsme tento zážitek integrovat do svého životního příběhu a vidět souvislosti, které vedly k tomu, proč jsme my samy kojit nemohly, může v nás pohled na kojící ženu vyvolávat celou škálu emocí, stejně jako v lidech, kteří sami jako děti kojeni nebyli a věří pouze zprostředkovanému příběhu o tom, jak to ničemu nevadí a jak je to přeci nepoznamenalo. –  Michala Nová (www.korenyakridla.cz).“

Ale proč o tom vlastně píšu a co s tím?

Osobně považuji za velmi důležité, aby kojení přestalo být vnímané jako něco nevhodného, nevkusného, něco, co by se mělo schovávat a za co by se žena měla snad dokonce stydět, zejména pokud je dítě větší než párměsíční miminko. Proč místo vyměšování či masturbaci nebo naopak krmení rohlíkem či lahví kojení nepřirovnáme k vyjádření lásky, náklonnosti, péče a pozornosti, ať se okolo nás děje cokoliv a ať se nacházíme kdekoliv. Kojení je jako objetí, pohlazení, chycení za ruku, políbení. Zkrátka něco čím dává maminka děťátku najevo – vnímám tvoje potřeby a jsem připravena je naplnit, tady a teď, miluji tě a udělám pro tebe to nejlepší, co v dané chvíli a na daném místě mohu. Kojení je o nasycení, o utišení, uklidnění, pohodě a lásce.

Pojďme společně měnit pohled na kojení jako na něco, co jako společnost v péči o děti vítáme. Ono totiž pokud jako společnost chceme, aby naše děti byly kojené, není možné kojící matky vyčleňovat ze společnosti a z veřejných prostor a veřejného dění.

Rané mateřství je období velmi náročné jak fyzicky tak psychicky. Nedá se to přirovnat prakticky k ničemu. Mnohé maminky jsou velmi citlivé a zranitelné, a pokud bude hrozit, že si budou muset na veřejnosti vyslechnout nevhodnou a urážlivou poznámku, je dost pravděpodobné, že spousta žen kojení vzdá. A to mi přijde velmi nebezpečné.

Nejde přeci o to, jestli máte Vy větší právo na ženu nekoukat nebo žena ve Vaší přítomnosti nakojit. Jde zejména o to dítě a o to, aby bylo nejen okamžitě uspokojeno, ale také aby mohlo být kojeno dlouhodobě, což je to nejlepší pro jeho fyzický i psychický vývoj. Zejména pokud žena překonává překážky spojené s kojením, je potřeba ji na její cestě podpořit a ne ji srážet. Ať už jsou Vaše pohnutky jakékoliv, zkuste Vaše pohoršení zastavit a pokud kojící ženu nechcete ocenit a podpořit (ne nutně v okamžiku kojení), nechte ji prosím alespoň být. Už jen tím pomůžete ženám, aby mohly kojit a miminkům, aby mohla být kojena.

Myslím si, že také by výrazně pomohlo omezení reklamy na umělou výživu a různé „dětské potraviny“ a také zobrazovaní ženských ňader nejen v roli sexuální ale také mateřské. Lidem by pak možná postupně začalo připadat normální, že dítěti se dá do pusy prso a ne dudlík, láhev či křupka.

Statistiky kojených dětí u nás nejsou zrovna nejradostnější, a pokud budeme omezovat kojení na veřejnosti byť jenom urážkami a nevstřícnými komentáři, nemůžeme čekat, že se to v dohledné době zlepší.

A já bych si přála pravý opak, aby u nás všechny ženy mohly kojit a všechna miminka mohla být kojena. Vraťme kojícím ženám úctu, kterou v minulosti mívaly, a kojeným miminkům porozumění.

Kojte s láskou a nechte s láskou kojit ♥.

Kojící Madona, 18. stol.