Příběh o kojení

Milé ženy,

inspirovalo mě sdílení porodních příběhů a ráda bych na své stránce sdílela příběhy kojící. Příběhy plné mateřské lásky, odvahy a síly, ale i zranitelnosti a někdy beznaděje. Příběhy ze života, které by jiným ženám dodaly inspiraci a touhu najít a zvládnout právě tu cestu, kterou si pro sebe a své děťátko zvolí.

Nechť je Vám tento první příběh inspirací a budu velmi ráda, pokud budete chtít i Vy sdílet ten svůj.

„Mám 4 děti a dnes už jsem naštěstí nad věcí, takže jsem si kojení u svých dvou nejmladších dětí už dokázala docela pěkně užít. U nejstaršího syna to tak ale nebylo, a mnohé jsem si vytrpěla. Na první miminko se člověk většinou pečlivě připravuje a chce mít vše teoreticky na 100% zvládnuté. Pročetla jsem si na internetu, jak správně kojit, odebírala jsem různé časopisy a teoreticky jsem byla celkem dobře připravená. Jak chce ale člověk vše zvládnout dokonale, i když neměl praktickou zkušenost, tak může mít trochu obavy, začne být nejistý a nervózní, a mnohdy pak dělá věci bez uvážení a nechá si v porodnici leccos „nakukat“, často i nesmysly, protože chce za každou cenu rychle a úspěšně své miminko nakojit. I když pražské porodnice v roce 2006 dávno poskytovaly moderní péči a pár sestřiček se maminkám po porodu snažilo poradit, většině prvorodiček se ale kojení moc nedařilo a ztrácely trpělivost. Tenkrát ještě vládly v porodnici takové praktiky jako např. pravidelné převažování miminek po kojení, což mnohokrát maminkám moc optimismu nepřineslo, a většinou brzy sáhly po příkrmu, aby se jejich miminko „aspoň trochu najedlo“ a neztrácelo na váze.

Co mi v porodnici hodně pomohlo, byl podrobně sepsaný porodní a poporodní plán, podle kterého se personál snažil řídit, a pokud se chtěli odchýlit, tak se mě nejdřív zeptali. Takže porodní plán je podle mě moc užitečná věc. Syna mi po porodu jen na chviličku ukázali, pak ho odnesli na mytí a vážení, a pak mi ho přinesli na chvíli přiložit. Chtěla jsem co nejdřív rooming-in, od čehož nás trochu odrazovali, prý abychom se prospali. Syna jsem pak ale měla stále u sebe, mlezivo trochu teklo, ale to čekání na mléko trvalo 3 dny. Hodně mě děsilo, že ubývá na váze a také že se nechce na jedno prso úplně dobře přisávat. Po menším nátlaku sester jsem dovolila drobný příkrm a také mi poradili, ať používám na prsa kloboučky. Tak jsem podlehla. 4. den už nás pak pustili, poté co syn začal přibývat na váze. Také nás nutili kojit přesně po 2 – 3 hodinách, čemuž jsem tenkrát také věřila a snažila se to dodržovat. Prsy jsme si neustále mazali nějakým krémem proti praskání bradavek. Dodnes nevím, jestli to k něčemu bylo, nebo nás přesvědčila jen reklama. Každopádně i tak jsem měla bradavky bolavé a odřené.

V domácím prostředí byl celkem klid. Někdy mě znervózňovaly rady prarodičů, jak bych měla vše správně dělat, ale dala jsem jim jasně najevo, že si pro radu přijdu sama, až budu potřebovat. Mléka jsem pak měla dost, musela jsem dost odstříkávat, a po týdnu jsem začala mít hodně bolestivé retence, s čímž jsem sama dost trápila, prs jsem měla jako kámen. Celkem dlouho to trvalo, než jsem se jich zbavila. Stresovala jsem se, že to nejde hned. Myslela jsem si, že to nezvládnu, a znemožní mi to nadále kojit. Internet ani časopis mi neporadily, ani nikdo doma, zkoušela jsem všechno možné. Nakonec jsem sáhla po telefonu a zavolala laktační poradkyni, které jsem podrobně vylíčila, co mě trápí. A ta mě skvěle uklidnila, dala radu po telefonu a hlavně mě podpořila. Tam jsem pochopila, že největší pomocník pro začínající kojící maminku je trpělivost, hledání cesty a souznění s miminkem. Nikdy to nejde hned, trochu to může ze začátku bolet, hlavní je se hned nevzdávat. Bolestivé retence se mi pak ještě znovu vrátily po 3 měsících a pak ještě v 6ti měsících mého miminka. Už jsem se toho ale nebála, protože jsem věděla, že cestu najdu. Syn byl zdravý až do 1 roku, kdy jsem přestala kojit, protože jsem šla do práce a manžel zůstal se synem na rodičovské dovolené. Syn začal mít po odstavení často záněty horních cest dýchacích, během jedné zimy dostal troje antibiotika. Hodně jsem se poučila. Věděla jsem, že příště chci kojit déle.

U 2. syna jsem si opět sepsala porodní plán, miminko jsem chtěla přiložit hned po narození, po umytí nám ho pak nechali 2 hodiny na porodním sále se mnou a s manželem, měli jsme ho neustále v náručí nebo přiložené u prsa. To, myslím, hodně pomohlo laktaci. A pak jsem si prosadila okamžitý rooming-in. Žádné příkrmy, žádné kloboučky, jen trpělivost, mazlení s miminkem, čichání jeho vůně, atd. to všechno, tuším, přispělo, že jsem měla mléko už po 2 dnech. Doma jsem pak používala víc šátek než kočárek. A protože můj druhý syn byl hodně uplakaný, nosila jsem ho po většinu dne u sebe v šátku. O mléko nebyla nouze. Prodělala jsem si i u druhého syna bolestivou několikadenní retenci, ale trvala kratší dobu. Brala jsem to tak, že se s tím určitě vypořádáme. Druhého syna jsem kojila 1,5 roku.

U třetího syna a u nejmladší dcery jsem se na kojení vyloženě těšila. Uvědomila jsem si, že bych ochudila sebe i je, a že je to něco nenahraditelného. Laktace nastoupila do 2 dní po porodu a žádné potíže ani později nenastaly. Třetího syna jsem kojila 2,5 roku a nejmladší dceru kojím doteď, kdy je jí 3,5 roku. Děti jsou zdravé. Antibiotika už jsme doma neměli několik let. Zdá se mi, že jsou děti i psychicky vyrovnané. Je dobré věřit si, nevzdávat to a dát na vlastní instinkt. Kojení je přirozená věc a jde to i bez umělých pomůcek, přípravků, léků…“

Já velmi děkuji za tento příběh a jeho sdílení a dodávám, že nejdůležitější je opravdu ta důvěra – v sebe a v miminko ♥.